Výstava 2+2+2 Jádra, Galerie Vltavín

Tento svět je jako sen, fata morgána, jehož podstata je neskutečná…v podstatě neexistuje. Všechny jevy jsou vyjádřením neustávající energie vesmíru, jenž ve své pulzaci utváří tvary. Ty vznikají gravitační silou nejprve v podobě jader, která jsou jakousi matricí, z níž všechno roste, vyvstává a vzniká a posléze se opět rozkládá a vrací do prázdnoty.
Výstava JÁDRA představuje proces konfrontace šesti generačně blízkých umělců různých oborů s touto živou silou vzniku a růstu pomyslného i reálného středu věcí, vnitřního prostoru, který formuje jejich povrch. Tři absolventky pražských vysokých škol UMPRUM a FAMU Klára Bémová, Lenka Stejskalová a Zdeňka Hanáková, které pojí vzájemný tvůrčí dialog, prezentovaný již vícekrát ve společných výstavách, si přizvaly tři kolegy a umělecky spřízněné osobnosti z dob studií, kterými procházeli na přelomu milénia – Milana Krajíčka, Zorku Krejčí a Tomáše Rasla, aby přistoupili k tématu každý ze své perspektivy a svými vyjadřovacími prostředky, jimiž jsou volná socha, skleněná plastika, fotografie a kresba. Šest různých pohledů na stejné téma ukazuje jejich vzájemné tvůrčí vazby i protipóly.
Všem je společná precisnost provedení, jistá tematická nadčasovost a vnitřní bohatství sdělení. Jsou příslušníky generace umělců, která je kurátorsky málo zmapovaná, až nedoceněná, pro všechny je umělecká tvorba produktem výhradně osobního nutkání i sebepřekonávání. Společným jmenovatelem jejich práce je experimentování s technologiemi a materiály svého oboru, jejž mnohdy překračují, čímž vzniká obsahově kompaktní škála děl, která rezonuje mnohostí přístupů.

Zdeňka Hanáková (1966) se dlouhodobě věnuje zachycování ženského těla v pohybu, nejčastěji při tanci, který vyjadřuje její energický životní styl. Studovala na pražské FAMU u profesora Pavla Diase a v ateliéru Dušana Šimánka, odkud si odnesla zejména princip „pravdivé fotografie“. Tématika ženského těla je pro ni bytostně introspektivní, hledající autorčino životní naplnění. Vystavené fotografie jsou záznamem dlouhotrvajícího procesu fotografování ženy v extatickém tanci, sledujícím pocit ztotožnění se s tvořivou silou ženského lůna. Důraz je položen na prožitek tance viditelný ve výrazu tváře, kdy dochází ke ztrátě souvislostí vnějšího světa, až k naprostému uvolnění do extatické prázdnoty. V těchto fotografiích patrné erotické vzrušení se postupně transformuje a evokuje tance dervišů, kteří pracují s naprostým tělesným uvolněním prostřednictvím intenzivního pohybu, až na hranice vyčerpání. Účelem je oddělení konceptuální mysli od její podstaty – tedy skutečnému naplnění ve splynutí člověka-jednotlivce s neosobním Universem. Obraz se tak může, podobně jako hmotný svět kolem tančící ženy, změnit v záznam plynoucí energie – neutuchající pohyb vesmíru, jenž je vyjádřením jeho tvořivé dokonalosti.

Sochařka Klára Bémová (1977) studovala v ateliéru Veškerého sochařství profesora Kurta Gebauera na pražské UMPRUM. Tvarově i obsahově vychází z přírody, je jí vlastní k dokonalosti dovedené napodobení neobvyklých podob zvířat či přírodních útvarů, včetně jejich haptických kvalit. Její profesní zaměření na počítačovou grafiku, 3D tisk a realizace objektů pro filmovou produkci, reklamu či návrhy složitých figurálních modelů pro LEGO v poslední době proniká i do autorčiny volné tvorby, v níž využívá nejrůznější sochařské materiály, aby ztvárnila svou předem detailně promyšlenou ideu. Protože disponuje velkou dávkou imaginace, je pro ni realizace předsevzaté formy vždy výzvou a prakticky nezná omezení v míře realismu, ke kterému chce dojít, čemuž podřídí i použitý materiál. Autorka navazuje na téma, které prezentovala na předešlé výstavě Metamorfózy, ale nově se posouvá k mnohem užšímu propojení svých profesních zkušeností s počítačovou grafikou a volné sochy. Na výstavě představuje dva objekty, jež oscilují mezi klasickým haptickým provedením kašírovaného skládaného objektu, inspirovaného jádrem ořechu, a předmětem precizně propočítaným a vymodelovaným v počítačovém programu. Ten autorce posloužil k navržení složitého kulovitého objektu, složeného z amorfních, avšak svébytných a do sebe přesně zapadajících útvarů, kteréžto téma ji inspiruje již delší dobu. Jde o téma symbiózy složených forem a jejich kompaktnosti, evokující organická uskupení, ať už v mikrosvětě např. viry, nebo v širším měřítku vazby sociální, mezilidské, jejíž nejvýznamnější jednotkou je pro ni rodina.

Zorka Krejčí (1979) studovala rovněž v ateliéru Veškerého sochařství profesora Kurta Gebauera na pražské UMPRUM a v současnosti vyučuje kresbu a modelování na Fakultě architektury ČVUT. Rejstřík jejích sochařských realizací je rozkročen mezi Land-Aartem, Site specific, volnou monumentální sochou inspirovanou přírodními prvky, hravou plastikou vtipně napodobující např. houbovité organismy prostřednictvím molitanu, až po klasické figurální portréty a drobné dekorativní práce. Jistá nadsázka a sebeironie je patrná i v předmětech připravených pro tuto výstavu, které evokují mnohdy nechtěné odhalení soukromí majitelů zavazadel při bezpečnostní kontrole na letišti. Jde o trojrozměrná tělesa, jež jsou vnitřními prostory obvykle uzavřených skupin předmětů denní potřeby, které slouží odvěkému sklonu ženy vylepšovat a zkrášlovat sama sebe. Autorce nejde o zdůraznění genderového podtextu těchto děl, přestože může jít v jistém smyslu o předměty definující ženství (šperkovnička, kabelka), zabývá se spíše nově vznikající dekorativní formou a jakoby svléká povrch věcí, který původně formoval svůj obsah, ať už do podoby geometrických kubusů, nebo zvlněných útvarů, připomínajících rostlé organismy. Odhaluje intimitu vnitřních prostor s nádechem skrytého voyeurství. Z banálních bibelot je tento obsah povýšen na uskupení s čistě estetickou, až abstrahující kvalitou. Obrazy, které pozorováním daných předmětů vznikají, autorka následně zachycuje v kresbách a grafikách jakožto svébytné abstrahující soustavy vzájemně se prolínajících struktur.

Tomáš Rasl (1975) studoval na pražské FAMU v ateliéru doc. Jaroslava Rajzíka a v současnosti učí fotografii na Vyšší odborné škole grafické a Střední průmyslové škole grafické v Praze. Ve své volné tvorbě se zaměřuje na fotografování technicky náročnými tradičními technikami, včetně bromolejotisku, které poskytují obrazy na pomezí grafiky a fotografie, a zachycuje prosté předměty, jež získávají silnou vnitřní poetiku. Zdánlivě obyčejným jevům, krajině či materiálním konstelacím vznikajícím působením živlů nebo zvířat v přírodě tak propůjčuje zvláštní význam a estetickou působnost. Skrze čité vidění takto zdůrazněného předmětu, je divák „poučován“ o vířivých vlnách mikrokosmu a odrazech proudů energie ve hmotě, která je zdánlivě náhodná, ale jaksi tušíme, že je v něm zakotven pevný řád. Autora zajímají také vědecké „preparáty“ přírodních prvků či anatomické modely lidských orgánů jakožto zkoumatelných prostředků k poučení a poznávání. Jistá didaktičnost je jedním pólem Raslovy tvorby, přesto však převažuje bezprostřední věcnost a vizuální poetika zachyceného momentu. K tématu „jader“ v podobě semen stromů a pecek se Tomáš Rasl vrací již přibližně od roku 2015, kdy pracoval nejprve s fotografií, aby je posléze převedl do trojrozměrného formátu a změnou jejich měřítka tak zdůraznil jejich tvar a strukturu až k abstrahujícímu objektu. S těmito objekty pak experimentuje za použití nejrůznějších technik a materiálů. Vystavené „pecky“ jsou pak detailními zvětšeninami existujících přírodních předmětů, čím se de facto neliší od fotografie, ovšem jejich modelovitost, podobající se opět didaktickým pomůckám z prostředí vědeckého světa, prozrazují svou adjustací na kabinetním stojánku a monochromní barevností.

Lenka Stejskalová (1978) studovala na pražské UMPRUM v Ateliéru skla u profesora Vladimíra Kopeckého a působí na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde se věnuje zejména kresbě. Z kresby také často vychází její tvorba sochařská, v níž ji materiálově nejvíce oslovuje sklo. Většinou tvoří v interakci s konkrétními místy, přičemž pracuje s maximálním kontrastem organických forem a přísné geometrie. Vystavené práce variují dokonalý tvar elipsy, ať jde o fascinaci dynamikou této formy jakožto plnoplastického ovoidu, nebo v čistě geometrických eliptických liniích, které jen lehce definují vnitřní a vnější prostor. Technicky přichází Lenka Stejskalová nově s kombinacemi materiálů skla a lávového kamene – čediče, které svým složením korespondují, ale zároveň tvoří optické protiklady. Autorka pracuje výhradně s černobílou a šedou tonalitou barev s využitím monochromních valérů a kontrastů světla a stínů. Skleněné části objektů tak plní funkci nositelů světla, matný tmavý čedič, zbavený svého skelného povrchu, je pak jeho opakem, světlo pohlcujícím „jinovým“ pólem. V experimentech s litým sklem navíc autorka dospěla ke zcela unikátnímu způsobu provádění objektů, jímž dochází na samé hranice možností daného materiálu a mnohdy riskuje jeho úplnou destrukci. Objekty s názvy Geneze nebo Proces stojí na počátku autorčina většího projektu, kterým je právě kombinace skla a čediče v jejich vzájemném kontrastu. Jde o dialog světelné transparentnosti či křehkosti, která místy až fyzicky mizí, a hustoty či hmotnosti, připomínající možná Grigarovskou globuli Prahvězdy s její gravitační silou. Lenka Stejskalová si s iluzorním dotvářením tvaru těchto předmětů v mysli diváka pohrává také v objektech s názvem „Mimo dosah“, kde nechává část čedičového ovoidu dokreslovat jeho stínový odraz na odrazové desce umístěné mezi jeho dvěma polovinami. Jak vyjadřuje sama autorka, jde o „opojení zvědavostí, co je někde ‚za‘ hmotnou formou“.

Milan Krajíček (1977) studoval rovněž na pražské UMPRUM v Ateliéru skla prof. Vladimíra Kopeckého a sklářství se kontinuálně věnuje v souvislosti se svou profesní činností pedagoga na Uměleckoprůmyslové akademii ve Světlé nad Sázavou, kde během dvaceti let svého působení zvládnul nejrůznější tradiční i nové technologie práce se sklem. Toto poznání Krajíčkovi umožňuje experimentovat s různými technikami i na poli volné tvorby, které se začal naplno věnovat až od roku 2014. Jeho objekty překračují designové výrobky sklářského průmyslu, a přesto nesou jakožto „informaci“ genetickou vázanost s tradicí, protože variují téma geometrických trojhránků tradičního českého sklářského brusu. Svým zpracováním a změnou měřítka se však mění v nositele zcela jiných významů a estetických kvalit. Trojhránky se obracejí ven v podobě jakéhosi „negativu“ a mění nejen svůj původní účel, ale i strukturu. Vystavené objekty jednak tvoří oblé útvary lehaného skla, kde se trojhránky na jejich vnitřní stěně jakoby zavírají zpět do sebe, jednak jsou dalšími a dalšími experimenty ve sklářské peci prověšovány vlastní vahou a perforovány. Fascinace takto deformovanou strukturou a jejím postupným rozkladem je zřetelná zejména v procesu, který autor nazval charakteristicky „Neklid“, kde narušuje harmonii geometrického řádu původního determinantu trojhránku tavením či vytahováním některých částí, čímž objekty získávají zneklidňující dynamiku. Perforované struktury svým lomem světla a vrženými stíny mohou například připomínat biologické řezy a preparáty viditelné při mikroskopickém zvětšení, jak byly světu odhalovány vědeckou fotografií již v počátcích vzniku tohoto média, které dnes obdivujeme pro jejich tehdy nechtěnou výtvarnou poetiku. Autor pracuje do značné míry s elementem náhody, přičemž každým dalším tavením dává všanc úplnou destrukci výsledného objektu. Toto balancování na hraně možného ukazuje autorovu touhu po svobodě vyjadřování i přes jisté limity daného materiálu a nalézání dalších a dalších technologických řešení.

Text: Magdaléna Hamsíková